Osud obce s farností, kam dosazoval faráře sám císař Karel IV, byl zpečetěn po druhé světové válce. Obec byla sice původně určena k dosídlení, ale nakonec se stala součástí vojenského prostoru s tankovou střelnicí. Zkáza Bohuslavi byla postupná, ale téměř úplná. Dnes tudy může neznalý člověk projít, aniž by ho napadlo, že zde lidé žili po celá staletí.
V podhradí Přimdy
Ze západních svahů náhorní plošiny mezi Farskou strání a Slepičím vrchem stéká voda do Dunaje. Z východních svahů do Labe. Je odtud výhled na nedaleký vrchol Přimdy s jedním z nejstarších českých hradů, který ve středověku sehrával významnou obrannou roli. Podmínky pro žití zde nebyly nejjednodušší. Nadmořská výška kolem 650 mnm a horský charakter podnebí sem lidi příliš nevábil. Přesto zde vznikla ves, která snad získala název po Bohuslavovi z Boru, který byl na přelomu 13. a 14. století purkrabím na hradě Přimda.
A ves to nebyla ledajaká. Ve 14. století náležela Bohuslav královské komoře a tak místního faráře vybíral sám Karel IV. Bohuslavská farnost byla rozsáhlá a její kostel sv. Martina hrál v okolním duchovním životě významnou roli. Navíc patřila Bohuslav mezi 14 vsí přimdských chodů, kteří obcházeli a střežili státní hranici.
Život v Bohuslavi
Bohuslav byla zemědělskou vesnicí, ačkoliv nebyla její poloha pro život místních nejpříznivější. Počet obyvatel se v průběhu staletí značně měnil a občas bývala část usedlostí prázdná a nevyužitá. K největšímu vysídlení došlo během třicetileté války, která se na Bohuslavi značně poznamenala. Ještě v roce 1654 zde hospodařili pouze tři sedláci.
Ves ale postupně zase ožívala novými rodinami a až do začátku 20. století se postupně rozrostla na 65 domů a 347 stálých obyvatel. Místní zde pěstovali především žito, len, oves a brambory. Významnou úlohu ve vesnickém životě hrál hostinec a škola, která stála nedaleko kostela. Mezi nejvýznamnějšími řemeslníky v obci byli kameníci z rodu Frischů, kteří se svým řemeslem zabývali téměř 150 let až do roku 1890 a dodnes se s jejich prací můžeme v okolní krajině setkat.
Kostel sv. Martina
Středověký kostel stával v Bohuslavi nejspíš již ve 13. století, 1. písemné památky o něm jsou ale až o století starší. Během baroka byl přestavěn a svou poslední známou podobu získal v roce 1861, kdy došlo k výměně staré barokní věže s bání za novou. Po druhé světové válce sloužil kostel jako vojenské skladiště a byl značně zpustlý. Jeho zkázu ale dokonal blesk, který do něj v roce 1963 uhodil a způsobil rozsáhlý požár. Naposledy bylo možné spatřit stavbu této významné budovy v roce 1966, kdy provedla armáda jeho demolici. Dnes v místech, kde kostel stával, leží jenom suť porostlá rostlinami. Na místo upomínají koruny jírovců, které kolem kostela rostly. Obdobný osud potkal také faru a přilehlý hřbitov.
Zánik vsi
Na konci druhé světové války došlo na území Bohuslavi ke střetu americké armády a prchajících německých vojáků. V posledních dubnových dnech proběhla bitva o Bohuslav, která skončila 1. května, kdy američané zaútočili na německé pozice tanky a pěchotou. Následkem toho vyhořelo 22 obytných domů a hospodářské objekty.
Poslední německé obyvatelstvo bylo z Bohuslavi odsunuto v roce 1948. Ves byla tou dobou ještě určena k dosídlení a začalo se s opravami a vybavováním zchátralých objektů. Bohužel neměl o žití v náročných podmínkách horské vsi nikdo zájem. Poslední tečkou za osudem obce byl vznik vojenského prostoru Bohuslav s tankovou střelnicí v roce 1950. Ještě v roce 1962 byly zrekonstruované domy využívány armádou k ubytovávání.
Vojenský prostor Bohuslav
Po té, co armáda získala bezplatně celý katastr obce včetně všech domů, které ještě stály, začala výstavba tankové střelnice na planině nad vsí. Prostor byl následně veřejnosti nepřistupný až do devadesátých let 20. století, kdy armáda prostor opustila. Během jejího působení došlo k postupné likvidaci všech objektů ve vesnici. Poslední vojáci odtud odešli po roce 1994. Dodnes je možné v lese pod farskou strání nelézt zbytky střelnice a budov, které sloužily k její obsluze.
Bohuslav byla významná farní obec ležící pod Přimdou, na kterou dnes upomínají pouze rozvaliny budov skrytých v husté vegetaci a několik kamenných památek, které přečkaly podél silnice mezi Labutí a Hošťkou. Až vyjdete po klikaté cestě z lesa, otevře se vám výhled do okolí a jen vítr naruší všudypřítomný klid okolní krajiny.